Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/42

vztýčiti prápor na menštejnském vale
s kalicha rudým blahověstným znakem.
Jak chvít se bude Oldřichovo tělo
pod kopyt koňských smrtonosným mrakem;
jak zakmitne se nízké pána čelo
v haluzích lípy před paláce stěnou!


V tom výkřik táhlý rozlehl se dolem
od vozu k vozu, ode stanu k stanu
v hrozivém šumu roznášel se kolem,
až těžkým křídlem zalet’ ku hejtmanu,
jenž stál tu v zbroji s tváří skaboněnou.
Naslouchal Zbyněk, co mu divné zvěsti
úsměšným retem ve sluch šepotaly:
„Podzemní chodbou prchl Oldřich z hradu
a na Krumlov si volně dráhu klestí. —
však nežli zmizel, strestal krutě zradu,
již ruce sluhů vlastních osnovaly; —
pod římsou hlásky nad hradními valy
Dittlovo tělo ssinalé se houpá.“
V Zbyňkově oku divý žár se nítí,
ruměnec tmavý na čelo mu stoupá,
a temné, bouřné, hněvu vlnobití,
jež pod krunýřem hrudí jeho zmítá,
propuká rázem ve povelu slova:
„Sem, bratří, ke mně! v lůně našem skryta