Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/16

rci nyní slovem sladce usměvavým,
čeho by duše vnadná tvá si přála,
já splním věrně — svědkem volám Boha! —
tvou tužbu všakou — byť se smrt v ní kryla.“

A Eva na to tiše odvětila:
„Já hlavu žádám Biskupce si Jana!
O pokyň, kníže, rukou všemohoucí; —
jak Herodias divou touhou planu,
zřít krev tu jeho rudým nachem žhoucí,
ta líce siná katem porubaná,
jež hlásala kdys největší mou hanu.
O! žár mé pomsty uhas, ukonejši,
o rozpomeň se, pane přelaskavý,
na děsnon onu krutých úkor chvíli,
již na Krumlově v pyšném chrámu Víta
jsem zažila kdys — druž tvá nejvěrnější
na pranýř hanby slovem jeho vbita
před hučícími, rouhavými davy,
jež kolem mne jak dravé feny vyly
a zvuk slov jeho mrzkých opáčily.

Na kázání to, pane, vzpomeň sobě,
kdy bídník ten, jenž před zástupy hlásal,
že předchůdcem je vyvoleným páně, —
ač Antikristu cestu upravoval: —
tak zuřivě se litým slovem kasal