Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/13

předc nezjasňuje pána zřítelnici,
předc Oldřich k němu ni na plachou chvíli
nezvedá pohled chmurný, zasmušilý.

Nadarmo Buzek z Rovného, Jan z Pluhu
se paním koří, které v čarokruhu
kol pana z Růže pás uvily zlatý,
jak světlušek rej; — duhobarvá četa,
půvabná druž ta, — vonná bystroletá
ševelem křídel chvějných neprolomí
tu mříži, za níž jako orel spjatý
se potácí dnes Oldřich skaboněný.

Myšlenky páně jinam obráceny. —
Tvář zbrunatněla temně do krvava.
Před zrakem Oldry vyděšeným vstává,
směsice zjevů, křivolaká, pustá —
a křepčíc kolem unavených hledů
jak vidmo z báje mohutní a vzrůstá
krvavé stopy zůstavujíc v sledu.
Zas před ním seč se hrůzná odehrává,
jež pod Táborem četné jeho voje,
jak zralé klasy sklála, porubala,
tím srpem děsným, kterým v den ten žala
v palcátů svistu ruka Hospodina
osení svoje, jímžto sudbou věčnou
měla být smyta pronevěry vina.