Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/12

Pan Oldřich sezval dobrodružnou četu
zemánků drobných, purkrabí a manů
směs pestrou — jak změť cizopasných květů,
jež pralesa kmen mocný opřádají;
tím kmenem mocným — hojné panské zboží,
kol něhož pne se těsnou ve lianu
bezduchý rej všech příživníků v kraji.

Ač noci postup bujnou radost množí,
ač v bujném plesu číš o číši zvoní;
pan Oldřich předce smutně hlavu kloní
v svalnatou ruku… V trudném přemýšlení
čas ob čas čelem horká dlaň se šine,
jak setříti by z blány jeho chtěla
s krůpějí potu, jež se z vrásek line —
i dusivé to, chmuryplné snění,
v němž mysl jeho stuhla, skameněla.

Nadarmo v dvorských šašků hodokvase
pan Višně z Větřní dvořan kratochvilný,
úsilím šprýmů sterých namáhá se
zveselit chvilku tesknou mysl páně.
Ač tak je panských pokynů vždy pilný,
jak soudruh jeho, — jenž tam ve parkáně
pod brankou vjezdnou na Krumlově hradě
se družkou svojí — statnou medvědicí
provádí kejkle v laškovité vnadě: