Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/85

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
73


Byloť to dne 10. května r. 1619., když povstalečtí protestantští stavové před Olomoucem se objevili a toto rozsáhlé a k obraně nepřipravené město ku vzdání se přinutili. Od této chvíle počal v městě Olomouci život pro církev katolickou a pro velechrám velmi smutný. Již dne 12. května byl farní chrám sv. Mořice zabrán pro bohoslužbu protestantskou a řeholníkům a kněžím vůbec bylo citelně blíženo. Nejvíce však bylo snášeti Olomoucké kapitule a kardinálu Dietrichsteinovi. Tento byl v Brně s dvěma kanovníky ve vazbě a pozorně střežen. V Třebové byl kanovník Jan Plattenstein po šest měsíců řetězi spoután, až jej přátelé jeho za několik tisíc zlatých vykoupili. Arcijáhen Julius Cäsar Ginnany a scholastik Jindřich Ignát hrabě Kolovrat byli donuceni Olomouc opustiti. I ostatních 8 kanovníků bylo sužováno. Jejich jména jsou: děkan Jan, svobodný pán ze Stubingu, Václav Pilař z Pilhu, Arnošt Masius, Sigmund Scholl, Ondřej Kindler, Jan Zach, Sigmund Magnus a Klaudius Sorina. Ctihodným těmto mužům bylo přikázáno, aby dne 4. června na děkanství se dostavili. Když se tam byli sešli, oznámili jim povstalečtí komisáři, že když dobrovolně odevzdají klíče od velechrámu a od oné podzemní skrýše, kde poklady jsou uschovány, a když mimo to povstalcům nadržovati budou, svobodu obdrží; jinak prý budou s oken oné síně, v níž shromážděni byli, do hluboké městské příkopy svrženi. Avšak shromáždění kanovníci touto výhružkou zastrašiti se nedadouce, pravili, že raději každý trest podstoupí, než aby věrnosť svou k císaři, církvi a Bohu porušili. Po této neohrožené odpovědi nebylo kanovníkům zatím sice ublíženo na životě, avšak statky jejich byly ihned zabaveny.

A když 15. srpna r. 1620., t. j. na den nanebevzetí Panny Marie, po službách Božích do residencí svých se navrátili, byli zatčeni, do onoho domu, jenž v české ulici nyní kapitulním sluje dovedeni, všichni do jedné komnaty dáni a zde až do 19. ledna 1621., tedy přes 22 neděl vězněni. Na to byl velechrám násilím otevřen, poklady vyloupeny a ostatky svatých rozmetány,[1] nohama šlapány a do vody vhozeny.[2]

Že tehdy velechrám náš o veliké poklady byl oloupen a že s posvátnými nádobami a ostatky svatých nešetrně se zacházelo,


  1. Kap. arch B. II. d. 16.
  2. Josef Vladislav Fischer: „Geschichte der königl. Hauptstadt und Grenzfestung Olmütz,“ Díl II. str. 10.