Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/64

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
52


Když totiž zmíněného dne a roku král Václav III. po obědě pookřáti chtěl a k tomu účelu všechno služebnictvo až na jednoho komorníka a holiče propustil a na pavláně k severu směrujícím v paláci se procházel, vyřítil se naň Durynčan, jakýsi Kunrat z Mühlhofu, a zasadil jemu nožíkem několik ran tak nebezpečných, že mladistvý král brzy na to ducha vypustil. Komorník, jenž vrahovi na odpor se postavil, byl od něho v zuřivé síle k zemi poražen. Avšak zločinec tento spravedlivému trestu neušel. Neboť sotva úprkem se schodů do nádvoří sběhl a stráž krvavý nožík v rukou jeho spatřila, vyhrnula se naň, a jak české prameny vypravují, aniž by ho byla k slovu připustila, na kusy jej rozsekala.[1]

Těžko sobě lze představiti, jaký zmatek po úkladném králově zavraždění na dvoře, ve vojště, v městě Olomouci a v celém království povstal a jaký zármutek se zmocnil srdcí dynastii Přemyslovcův oddaných. Neboť král Václav III. byl poslední mužský potomek panujícího rodu Přemyslovského, byl teprve v 18. roce a ačkoliv ženat, ještě bez potomkův. V něm tedy, vymřela poslední bujná ratolesť našich dosavádních prastarých panovníků. V něm zdál se zaniknouti poslední záblesk budoucí velikosti česko-moravské, a co budoucnosť přinese, bylo ve válečných oněch časích velmi nejisté.

Než ustaňme již hořekovati nad králem, jenž, i když v mladistvém věku nebyl beze všech chyb, přece dobrými rádci mohl se vyvinouti v panovníka moudrého, a radujíce se nad tím, že Bůh dal království našemu dynastii novou, dynastii dobrou, v níž proudí krev našich domorodných Přemyslovců, navraťme se k milému našemu velechrámu Olomouckému. Do tohoto chrámu bylo mrtvé tělo královo přeneseno a třetího dne totiž 6. srpna 1306. za přítomnosti četného kněžstva, vysokých královských úředníků, vojevůdců, panstva, rytířů, vojska a nesčíslného lidu před hlavním oltářem[2] slavnostně pochováno. Zde odpočíval Václav III. až do r. 1326., kdy péčí sestry své Elišky, choti krále českého Jana Lucemburského, byl slavnostně vyzdvižen a vedle otce svého krále Václava II. v rodinné hrobce Zbraslavské uložen. Za spásu jeho


  1. Dudík, Děj. Mor. VI. 251.—260., kdež se všechny možné zprávy o smrti Václava III. uvádějí a rozebírají. Na onom místě dnešního děkanství, kde se právě popsaná královražda asi udála jest památná deska s nápisem. Viz obraz 17.
  2. Dud. VI. 256.