pohyby její pozbyly té vážnosti, pro niž se zdálo, jako by Holda byla dospělá. Běžela, neustále se ohlédajíc na Meira, jenž kráčel za ní, a volajíc kozu, jež k ní utíkala z protějšího kraje louky.
Stanuli u vody. Nejhustší vrby rostly již v rybníčku, několik krokův od břehu. Holda okamžitě sezula mělkou svou obuv, a zahrnuvši trochu dlouhou svou sukni pod tkaničky zástěry, aby ji zkrátila, vběhla do vody. Meir stoje na břehu díval se na dívku, jež pozdvihši tmavých rukou rychle řezala štíhlé pruty. Smála se při tom; její ústa, otvírajíce se k úsměvu, ukazovala řadu zubů bílých jako perly; blesky jiskravých oblakův oblévaly tmavou její tvář růžovou září a pozlacovaly černou korunu ovinutou kolem čela jejího.
Meir nesputil s ní očí a usmíval se také. Nedaleko stála bílá koza v zeleném křoví a natahujíc krk patřila na paní svou, brodící se ve vodě liliové. Náhle Holda hlasitě vykřikla a nachýlila se.
„Co je tam?“ tázal se Meir.
Ze zelené hustiny, v níž celá postava dívčí se skryla, ozval se hlas veselý:
„Tu jsou pěkné květiny, Meire!“
„Jaké květiny?“
Štíhlá postava vymknula se napolo z houští, nahnula se ku břehu, a napřáhajíc tenké ruce, podávala širokolistou, žlutou lilii vodní jinochovi stojícímu na břehu. Meir se poněkud naklonil, aby dosáhl květiny jemu podávané, leč náhle zachvěla se ruka Holdina, růžová tvář dívčina zbledla, oči hrůzou široko se otevřely.
„Černý člověk!“ zašeptala Holda, upustila lilii do vody a s tichým pokřikem bázně skryla se celá v zeleni nadvodní.
Meir se ohlédl. Asi dvacet kroků za ním vyšla jakási
