„Kterak jsi vděčna a — krásna, Holdo!“
Holda poprvé v rozmluvě své s Meirem sklopila oči a mechanicky počala přihrnovati k sobě velké chomáče vysoké trávy vůkol rostoucí.
Meir mlčky patřil dlouho na ni. Předivná nevinnosť srdce jevila se v studu, jenž neustále ruměncem barvil tvář jeho, a v nesmělé radosti, kteráž dvojnásobným bleskem zářila ze šedých jeho zřenic, neustále k zemi obrácených.
„Sedni si ke mně,“ pravil posléz tichým hlasem.
Dívka povstala a usedla na místě jí naznačeném. Nabyla již celé své smělosti a vážnosti. Mlčky pohlížela na jinocha, jenž nedíval se na ni. Mlčeli dlouho. Vůkol bylo také ticho, pouze štíhlé břízy slabě šuměly nad hlavami jejich, a kolem blízkého rybníčku ovroubeného vrbami ozývalo se bahní ptactvo řídkým, krátkým krákotem a hvízdáním.
Meir, dívaje se neustále na hustou trávu rostoucí u nohou jeho, konečně promluvil:
„Proč tak pozdě ženeš kozu na pastvu?“
Holda odpověděla:
„Nechci přijíti, kdy jsou tu jiné dívky s kozami.“
„Oni tě také pronásledují?“
„Posmívají se mi, kdykoli mne vidí, převzdívají mi různá ošklivá jména, a odhánějí mne, abych nebyla blízko nich.“
Meir pozdvihl k dívce zraku svého, v němž lítosť se jevila.
„A bojíš se těch děvčat, Holdo?“
Holda vážně vrtěla hlavou na znamení odporu.
„Vyrostla jsem se strachem,“ odpověděla, „onť můj bratr, jemuž jsem přivykla. Ale kdy se vracím domů,
