něm ani nejslabšího ruměnce. Pouze černé její zřenice jako by se byly zvětšily a zplanuly horoucím bleskem, a bledá ústa její nabyla zárysu lahodného a měkkého.
„A kdo jsi?“ tázal se Meir zticha.
„Jsem Holda, vnučka Abela Karaity, opovrženého a pronásledovaného vším lidem tvým…“
Teprv nyní hlas její se zachvěl a ozvalo se v něm několik zvuků posupných.
„Všechen tvůj lid pronásleduje Abela Karaitu a vnučku jeho Holdu, a ty jich bráníš. Chtěla jsem ti z toho již dávno poděkovati.“
Meir sklopil oči. Růžová barva ruměnce pokrývala neustále čelo jeho.
„Žijte pokojně, ty a tvůj děd Abel,“ pravil tiše, „nechť chatrč vaši chrání pravice Předvěčného, jenž miluje a brání těch, již snášejí utrpení…“
„Děkuji ti za dobrá slova tvá,“ pravila dívka šeptem; usedla na trávě u nohou jinochových, a pozdvihnuvši poněkud sepjatých rukou, šeptala dále:
„Tys dobrý, rozumný a krásný, Meire. Jméno tvé značí světlosť, a před zrakem mým bylo vždy světlo, kdykoli jsem spatřila tebe. Již dávno jsem chtěla nalézti tebe a promluviti s tebou a říci, ač tys vnuk bohatého kupce a já vnučka chudého Karaity, jenž plete košíky, že jsme sobě rovni před Pánem předvěčným, a že mi volno pozdvihnouti očí svých k tobě, patřiti na tvou světlost a býti šťastnou…“
A bylo též patrno, že je šťastna. Snědé, vpadlé její líce teprv nyní zbarvily se plamenným ruměncem, rty se začervenaly a zachvěly, a v černých očích obrácených na tvář jinochovu a plných vášnivého obdivu, zalesklo se dvé slz stříbrných.
Meir poslouchal dívku se zrakem sklopeným, a kdy umlkla, pohlédnul na ni, a za chvíli zašeptal:
