„Dobře činíš, Moše, že o sabbatu udržuješ duši svou v radostech. A cos tam u nich slyšel?“
„Zlé jsem slyšel, Nassi! Mezi růžemi a liliemi líhne se tam červ ošklivý.“
„Jaký červ?“
„Červ, jenž hryže naši svatou víru a z Israele může učiniti lid gojimův a chazarníkův!“
„A v čím srdci líhne se ten červ ošklivý?“
„Líhne se v srdci Meira Ezofoviče, vnuka bohatého Saula.“
„Moše! uzřels toho červa vlastníma očima a slyšels ho vlastníma ušima? Mluv, Moše! Na mé hlavě spočívá velké břemeno všech duši, jež jsou ve zdejší obcí, a ona musí věděti o všem!“
V síňce bylo chvíli ticho. Člověk, jenž tam v hluboké tmě seděl skroušeně u zamknutých dveří nábožného rabína, nepochybně sbíral své myšlenky a zpomínky. Za chvíli počal mluviti hlasem chraptivým a zpěvným:
„Vlastníma očima jsem viděl, a vlastníma ušima jsem slyšel. Meir Ezofovič neodříkal dnes sobotního Kiduše s celou rodinou a přišel teprv domů, kdy sabbat již dávno byl nastal. Tázal jsem se ho, co činil, a on mi odpověděl, že zachránil chatrč Abela Karaity a vnučky jeho Holdy před velkým přepadnutím…“
Umlknul; basový hlas uvnitř zamknuté jizby ozval se takto:
„On bránil odštěpencův a porušil sabbat!“
„On ve svatý den sabbatu nechová duše své v radosti. Smuten se vrátil, a smuten byl při celé večeři. A proč je smuten? Poněvadž duše jeho se vrhá ku gojimům a k jejich náuce…“
„Proklata budiž nauka tato! Nechť Israel utíká od ní, a nechť jí Pán neodpustí!“ promluvil basový hlas za dveřmi.
„On pravil, že ve svatých knihách israelských nic není
