Žlutá, svraštělá tvář s velkou červenou růží nad čelem sklonila se a spočinula — ne na vysoko ustlaných poduškách, špinavými cejchami povlečených — leč na kolenou vedle sedícího jinocha.
Eliezer opřel se loktem o roh kolébky, položil čelo na dlaň a dumal. Někdy nohou pohnul kolébku a tiše zpíval.
„Oj! bídná, bídná moje hlava!“ zašeptala ze sna ženština žlutých lící, dřímající na kolenou synových.
„Bídná hlava tvoje, ó Israeli!“ šeptala v zádumě růžová ústa jinocha, bdícího nad kolébkou.
Kdy se takto dělo v příbytku Reb Janklově, malá, křepká postava mknula se po prostranném nádvoří školním do přistavené k němu nízké chaloupky rabína Isáka Todra a zmizela za jejími nízkými dveřmi, jež se za ní zavřely s hlasným vrzem.
Na tento vrz odpověděl z nitra chaloupky hlas mužský, čistý, leč nízký, basový:
„Tys to, Moše?“
„Ano, Nassi![1] tvůj věrný sluha! bídná podnožka nohou tvých! Nechť andělé míru navštíví tě ve snu! Nechť každý oddech úst tvých je tobě příjemný jak oliva připravená s myrrhou! A až budeš spáti, nechať duše tvá se koupá v potoce duchů s rozkoší velikou!“
Basový hlas, vycházející z nitra temné jizby za malounkou, rovněž temnou síňkou, opět se ozval:
„A kdes byl tak dlouho, Moše?“
Člověk v síňce odpověděl:
„Požíval jsem sobotní večeře v domě Ezofovičův. Oni světí sabbaty s velkou nádherou, a já k nim chodím často na večeři sobotní, abych uchoval duši svou u velké veselosti!“
- ↑ Kníže. Pozn. překl.
