„Nepravdu!“ odvece konečně ústy nesmělými.
V tom okamžiku Meir mu položil ruku na rameno.
„Eliezere!“ pravil, „totéž jsi mi řekl přede dvěma roky, kdys navrátil se z města, kde tě učili zpěvu. Tys tehdy otevřel oči mé, jež samy již počaly hledati světla, a naučils mne, že nejsme pravými Israelity, že naše víra již není tou věrou, která nám byla dána na hoře Sinai; že Judaism se zkalil a znečistil jako voda, kdy do ní vrhneme hrsť bláta, a že tím blátem počernily se hlavy a srdce naše. Tys to řekl, Eliezere, a já — prohlédnul. Od toho času tě miluji jako bratra, jenž mi pomohl vyjíti z temnoty, ale od té doby také cítím na srdci velkou tíži a velkou tesknotu…“
„Eliezer tě učil, Meire, a Eliezer mlčí… a ty, jeho učeň, počínáš mluviti,“ ozval se Berův hlas, v jehož lenivých zvucích bylo slyšeti posměch.
„Kéž bych uměl mluviti!“ zvolal Meir s okem jiskrným, „a kéž bych i věděl, co a jak činiti!“
A po chvíli dodal zticha:
„Neumím však ani mluviti aniž konati… mám jen v srdci velkou nenávisť k těm, již klamou, a velkou lásku k oklamaným…“
„A velkou smělosť!“ nedbale podotknul Ber posud na lůžku roztažený.
„Nebyl jsem posud smělý, ale… ale, kdybych jen věděl, co činiti, stal bych se jím zajisté!“
Na chvíli opět bylo ticho. Posléz přerušil je Meir, řka:
„Tys šťasten, Eliezere!“
„A proč jsem šťasten?“
„Byls v šírém světě, viděls rozumné věci, slyšels moudré lidi… Ach! kéž bych mohl také do světa šírého!“
„Eliezere! vypravuj nám něco o tom šírém světě!“ ozvali se dva jinoši. V jejich očích, upřených na tvář kantorovu, jevila se zvědavost a podivná tesknota.
