stranném náměstí rozloženém uprostřed městečka. Kolem tohoto náměstí otvírají se nízká dvířka zle zapáchajících krámkův, a po celotýdenních trzích, na nichž okolní obyvatelé se shromažďují, zůstává na něm nesmírné a nevyčerpatelné množství bláta a smeti; nad ním konečně panuje vysoká, temná modlitebnice divného tvaru.
Budova ta jest nyní již řídkým úkazem staré architektoniky židovské. Malíř i archaeolog mohou na ni upříti zrak svůj se zvědavostí jednostejnou. Hned na prvý pohled poznati lze, že je to svatyně, ač zevnějšek ji činí nepodobnou všelikým jiným svatyním. Čtyři její tlusté, vysoké, mohutné zdi zahrnují jednotvárnými čarami čtyrhran ohromný; tmavohnědá barva dodává jim známky vážnosti, stáří a smutku. Beze vší pochyby jsou to zdi staré, odvěké, neboť místy na nich roste zelenavý mech v pasech podlouhlých. Vysoko nahoře jsou proraženy řadou dlouhých, úzkých, hluboko osazených oken, připomínajících tvarem svým střílny zdí pevnostních, výše pak celá budova jest pokryta střechou, jejíž tři těžká patra, jedno na druhé spadajíc, se podobnými třem hřibům hnědým, omšeným, obrovským.
Vše, co jest aspoň poněkud důležitější aneb slouží k obecnému užitku, skupilo se tu pod ochranu hnědých zdí svatyně a její střechy hřibovaté. Tu kolem prostranných dvorů stojí vedlejší školky, hedery, shromáždiště představenstva obce židovské; tu se přidružil nizounký, černý domek o dvou okénkách, jakási lepenice, v nížto již po několik věkův a mnohá pokolení bydlí rabíni, pocházející z rodiny Todrů, proslulé v obci a dalekém okolí; tu konečně panuje vždy vzorná čistota, a ač jinde, zvláště v jarní a podzimní době lidé se skoro topí v blátě a zapadají v smeti, školní nádvoří je vždy pokryto kamením suchým a bílým. Nepostřehl bys na něm ani stébla slámy, neboť utrousí-li se tu nějaké, hned je zdvihne ruka chůdce pečlivého o čistotu míst rozložených kolem svatyně.
