velmi hlubokou dolinou společenskou, kteráž má pouze název vyměněný. Nedávno odehrál se v ní děj zajímavý, hodný příznivého pohledu Vašeho, silného bití srdce a dlouhé, smutné chvíle zádumy. Ježto však pro úplné znázornění fakt a postav dlužno ukázati je na půdě, v jejímžto středu vznikly a rozvíjely se, a v jejíž tmavé dáli nalézají se živly, jež jsou příčinou jich bytnosti: dovolte, abych Vám před odhrnutím záslony, jíž se ukrývají první výstupy dramatu, v krátkých rysech vyprávěla historii malého městečka.
Daleko, daleko od té větve drah železných, kteráž jest položena krajinami Bílé Rusi, daleko i od splavné řeky Dviny jimi protékající, v jednom z nejodlehlejších zákoutí, jaké podnes ještě mohou býti v Evropě, uprostřed rovin jednotvárných, tichých, rozsáhlých, tam, kde se sbíhá dvé širokých, písčitých cest, vyvinuvších se pod sklonem bledé oblohy a znikajících v hloubi černého lesa: tam se šeří několik set menších i větších budov tak těsně vedle sebe stojících, že pohlížeje na ně mohl bys říci, že kdysi pojaty velkým nějakým strachem sběhly se, aby ve skupení spíše mohly spolu sdíleti šepot a slzy.
Je to Šibov, městečko obydlené židy více než mnoho jiných měst podobných, ano skoro výhradně židy, kromě jedné jen uličky na pokraji městečka, v nížto v několika chaloupkách a dvorečkách bydlí neúplné sto velmi chudých občanův a velmi tichých starých vysloužilců.
Jediná to též ulička, v níž panuje ticho a v letě kvetou skromné květiny. Jinde není květin, ale lze slyšeti velký a ustavičný hluk. Hovoří tu lidé, pohybujíce se neustále, horlivě, vášnivě uvnitř budov i na úzkých, blativých přechodech, jimžto říkají ulice, a na okrouhlém, dosti pro-
