Zpřímil se, hrdosť rozjasnila jeho oči mlhou stáří zastřené.
„Poslyšte mne, děti, vnuci a pravnuci moji!“ pravil; „rodina naše, rodina Ezofovičů nebyla rodina ledajaká. My, díky bohu! — budiž pochváleno svaté jméno jeho! — máme velké bohatství ve skříních a na lodích svých; ale mnohem větší je bohatství, jež chováme v minulosti rodiny své. Prapraděd náš byl Seniorem, starším nade všemi židy, již bydlili v zemi této, a oblíbeným u samého krále, a otec můj Herš, velký Herš, byl v přátelství s největšími pány, již ho posazovali do svých kočárův a pro jeho velkou moudrosť vozili ho ku králi a do sněmu, jenž tehdy zasedal ve Varšavě…“
Stařec umlknul na chvíli, a pohlížel vůkol očima rozjasněnýma hrdostí a slávou. Celá společnost obrátila naň udivené zraky; melamed se zamračil a popíjel zvolna víno z velkého kalichu; stará dřímající již prababička náhle se probudila, a zpod mžikavých víček blyskajíc zlatoplavýma zřenicema, zvolala svým šeptem hlasitým, bezezvučným:
„Herš! Herš! můj Herš!“
Za chvíli počal Saul opět mluviti:
„V rodině naší jest velký poklad, takový poklad, jakého není v celém Israeli. A poklad ten je dlouhý spis, jejž praděd náš Michael Senior zůstavil, a v němž jsou psány věci velmi velké a moudré… Kdybychom měli ten moudrý spis, byli bychom velmi šťastni; škoda jen, že není známo, kde ten spis jest…“
Kdy počal Saul mluviti o moudrém spisu děda svého, mezi několika desíti páry očí, naň patřícími, dvé párů zřenic zajiskřilo se z pocitu vášnivého, ale celkem protivného. Byly to oči melameda, jenž se chechtal zticha a uštěpačně, a Meira, jenž se zpřímil na svém sedadle a s planoucí zvědavostí díval se v tvář vypravovatelovu.
