Reb Moše pozdvihl tváře nad talíř a ústy plnými pokrmu, jehož požíval, blekotal takto:
„Dobré činy přivádějí na člověka nepřetržitý potok milosti a odpuštění. Otvírají před ním tajnosti nebe i země, a odnášejí duši jeho mezi Sefiroty!“
Mlčení plné úcty a tísně ducha odpovědělo na tato slova; leč po několika vteřinách přerušil je u dolejšího konce stolu silný, zvučný hlas jinošský:
„Reb Moše! co vlastně nazýváš dobrým činem? Čeho třeba činiti, abychom se očistili od hříchův a přivedli k sobě velký potok milosti?“ tázal se Meir hlasitě.
Melamed k němu pozdvihnul zraku svého. Pohledy jejich opět se setkaly. Tmavošedé oči melamedovy zajiskřily se hněvivě a hrozně; po šerých, průzračných zřenicích jinochových přelétaly stříbrné blesky jako by tajených úsměvů.
„Meire, ty’s byl mým žákem, a nyní se tážeš o takové věci? Nepravil a neopakoval jsem vám na tisíckráte, že člověk nejlépe činí, pohrouží-li se ve svatou náuku? Kdo tak činí, tomu bude vše odpuštěno, a kdo toho nečiní, bude proklat a vyvržen z lůna Israele a ze světa čistých duchů, byť i srdce a ruce jeho byly čisty jako sníh…“
Domluviv, obrátil se k Saulovi, a hnědým prstem ukazuje na Meira, pravil:
„On ničeho neumí a ničeho neví! Zapomněl již všecko, čemu jsem ho naučil!“
Stařec nachýliv poněkud před melamedem svraštělé čelo, pravil hlasem smířlivým:
„Odpusť mu, Rebe, on jest posud děcko! Až nabude rozumu, pozná, že ústa jeho byla velmi drzá, ježto se osmělila protiviti se tobě, a on bude pak zajisté tak učeným a tak pobožným, jakými byly všecky osoby z naší rodiny…“
