„Zejde! ša! Zejde, nekřič! Zejde, neboj se!“
Za hromadou dětí, dorážejících na zdi, dvéře a okénka lepenice, náhle kdosi zvolal hlasitě a přísně:
„Still, Buben! co to zde tropíte, ničemní kluci? pryč!“
Děti okamžitě umlkly, a jedno po druhém počalo opouštěti trámy, kliky a rámce.
Člověk, jenž zvučným a rozkazujícím hlasem spůsobil to utišení, byl vysoké a štíhlé postavy. Dlouhý oděv jeho, hojně obložen kožišinou, dobře mu přiléhal. Tvář jeho v soumraku se zdála bílou a oči blyštěly se tak ohnivě, jak jen oči mladé mohou se blyštěti.
„A co to zde tropíte?“ opakoval hlasem hněvivým a rozhodným; „či v té chatrči bydlí vlci, že tak na ně hulákáte a lajete, a okna jim tlučete?“
Chlapci náhle umlkli a skupili se v jedinou hustou hromadu. Za chvíli však jeden z nich, nejvyšší vzrůstem a patrně též nejsmělejší, zafuněl:
„A proč oni o sabbatu nesvítí?“
„A co je vám po tom?“ tázal se příchozí.
„Nu! a co je tobě po tom?“ bránil se tvrdošijný chlapec, „my sem přicházíme každého týhodne a vždycky činíme totéž… co je víc?“
„Vím, že tak činíte každého týhodne… proto jsem dával pozor, abych vás tu kdy lapil… a hle! dočkal jsem se toho… nu! hej domů! rychle!“
„A proč ty, Meire, sám nejdeš domů? Tvá bobe[1] a tvůj zejde již dávno jedí rybu bez tebe… proč nás odtud vyháníš a sám nesvětíš sabbatu?“
Oči mladého muže splanuly ještě ohnivěji. Meir dupnul nohou a křiknul hlasem tak hněvivým, že mladší děti hned
- ↑ Babička. Pozn. překl.
