stála skoro nepohnutě, nyní již jen tiše bublajíc. Podivno! Ledva že šames přečetl přísný rozsudek, již vlna hněvu skoro vzteklého, kteráž posud se dmula v prsou zástupu, náhle opadla. V lidu něco se stalo. Přirozenosť jeho přístupná dojmům a na způsob harfy mnohostrunné vždy hotova odpověděti zvukem na každé dotknutí, chvěla se jakýmsi novým pocitem. Byla to snad šetrnosť k neštěstí a hanbě, kteréž navštívily rodinu starou, zámožnou a dobročinnou? Byla to snad spokojenosť, kteráž nastoupila po nasycení pomstou? hrůza či lítosť, či vše pospolu?
Zástup, jenž před chvílí celý vřel, proklínal, hrozil a hotov byl zbořiti vše, co překáželo hněvu jeho, náhle umlknuv táhl nazpět a zarmoutil se. Jen místy bylo slyšeti smích radosti z cizího neštěstí, aneb slova hanlivá a potupná; leč ve skupinách stojících po různu na náměstí aneb odcházejících do uliček pobočných plynul šepot přerývaný:
„Ale… byl přec dobrý a milosrdný…“
„Hrdý nebyl…“
„Krmil a líbal hloupé děcko moje…“
„On sám vytáhl mého starého otce, na nějž převrátil se vůz…“
„Nám pomáhal řezati dříví jako prostý dělník…“
„Tvář jeho skvěla se krásou a rozumem…“
„A těšily se všecky oči, kteréž patřili na mladosť jeho…“
„Herem! herem! herem!“ opakovalo množství úst. Při tom hlavy kolísaly se v podivení, tváře bledly hrůzou, a z prsou vycházely povzdechy…
Na pustých pozemcích, jež oddělovaly městečko od karaitského pahorku, na stříbrné půdě měsíčního světla rychle se posouvaly stíny tří postav lidských. První z nich
