„Ne! ne! ne!“
Výraz ten, vyslovený rychle ústy lkajícími, byl výmluvnější nad všelikou řeč dlouhou, ježto prošel všemožnou intonaci hlasu lidského: zoufalství, žalosti, hněvu, lásky a úpěnlivé prosby.
„Tate!“ zvolal Rafael, obrátiv se k Saulovi, jenž osamělý nepohnutě seděl na stolici; „tate! proč ty nepromluvíš k němu a nerozkážeš, aby se pokořil, rozmyslil, a vydal nám nešťastné to písmo; my je pak odneseme k rabínovi a budeme prositi, aby se smiloval nad ním!…“
Mezi řečí Rafaelovou Meir odkryl tvář a obrátil se k dědovi.
Saul pozdvihl hlavy a natáhnuv ruce, jako by hledal před sebou bodu, v němž by se jaksi mohl opříti, povstal. Zrak jeho posud sklenný stal se divně pohyblivým a nepokojným, až setkal se s okem Meirovým, upřeným na tvář jeho. Otevřel ústa, leč nepromluvil.
„Mluv, tate, mluv! rozkaž jemu!“ volalo několik hlasů.
Starci se třásly nohy. Na jeho rozechvělé tváři jevil se jakýsi krutý boj, náramné váhání ducha lákaného ve dva směry protivné. Několikráte chtěl Saul promluviti… nemohl… až konečně zvolal těžkým šeptem:
„Ještě není proklat!… ještě mohu… Ve jménu boha Abrahamova, Isákova a Jakubova žehnám tobě, synu syna mého!…“
A celý se třesa, maje obočí zježené a oči plny slz, sklesl zvolna na stolici.
Přítomní pohlíželi na sebe zraky plnými podivu a úcty; Meir přiskočiv, padl na zemi před dědem svým, líbal nohy jeho a spěšně, vroucně šeptal mu něco o lásce své k němu, o písmě Seniorově, o tom, že odejde odtud a kdysi se vrátí… Potom povstav odešel ze světnice.
V té chvíli nebylo již nikoho před okny domu Ezofovičů. Černá hromada lidu odtáhla ku středu náměstí, a zde
