„Lidé nemluvili pravdy! V písmě tom není žádných věcí moudrých a bohu milých!“
Otázky tyto, frkání a množství tomu podobného tvořilo v zástupu divnou směs spolu s uštěpačnými úsměvy lidí, zklamaných ve své zvědavosti a svých nadějích. Melamed, panuje nad celým shromážděním s lavice, na nížto stál, podněcoval je neustále hanlivými slovy a výbuchy hrubého smíchu, jenž byl pln jedu nenávisti. U druhé zdi přímo proti melamedovi bylo viděti Bera stojícího též na nějakém podstavci. Tito muži, již stáli naproti sobě a vyčnívali nad pohyblivým zástupem, představovali dvě krajné protivy. Melamed potřásal hlavou, házel rukama, usedal, vyskakoval, smál se a křičel. Ber stál mlčky a nepohnutě; nahnul hlavu trochu nazpět a opřel ji o zeď, a s jeho očí sklenných, jako by do dálky patřících, kanuly mu hojné, tiché slzy po tváři, na níž se jevilo utrpení spolu s nadšením neobyčejným. V jisté vzdálenosti od zástupu, ale velmi blízko Meira stálo hustě vedle sebe několik jinochů, kteříž pevně upírali oči na tvář předčitatelovu. Oddýchali rychle, usmívali se v pocitu jakéhosi blaha, brzy opět vzdychali anebo pozdvihovali rukou a dotýkali se jimi brzy hlav, brzy čel aneb očí svých. Zdálo se, jakoby ani neviděli ani neslyšeli zástupu vlnícího se a mručícího; jako by duch jejích, jenž prahnul již dávno po pravdě a hledal jí hmataje ve tmách, vrhnul se nyní cele v ohnivý kruh ideí zde hlásaných…
V zástupu, kdesi uprostřed sálu, ozval se hlas velmi starý a třesavý:
„O tom všem lidé mnoho mluvili… před časy dávnými… za dnů mládí mého!…“
Na hlasité povzdychnutí, kteréž provázelo slova shrbeného starce, jenž snad — kdo ví? — býval přítelem Herše Ezofoviče, odpověděl dušený smích. Byli to dospělí chlapci, kteřížto místem vylézali na lavice, stěžeje dveří a na římsy,
