plývaly a po všech nádvořích, zákoutích, světnicích a světničkách se rozplývaly zprávy, domysly a domněnky…
„Dnes, kdy slunce zajde a soumrak večerem spadne na zemi, shromáždí se v Bet-ha-Kaholu velký soud rabinatního sboru s rabínem Isákem v čele a bude souditi mladého Meira Ezofoviče.“
„Kterak ho bude souditi? Jaký rozsudek naň učiní? Co se s ním stane?“
„Nikoli; velký soud nebude dnes již v Bet-ha-Kaholu zasedati; neboť kdy slunce zajde a soumrak večerem spadne na zemi, tvrdošijný vnuk bohatého Saula přijde do Bet-ha-Midraše, aby u přítomnosti všeho lidu pokořil se před velkým rabínem, vyznal se z hříchův a poprosil za odpuštění těch, jež urazil, rozhněval anebo pohoršil.“
„Nikoli; nepokoří se před rabínem a nebude pokorně a přede vším lidem vyznávati se z hříchů.“
„Proč nebude?“
„Ach! ach! toť velké tajemství, ale všickni již vědí o něm. Toť tak velké tajemství, že všemu lidu, jenž o něm slyší, oči horečně planou zvědavostí a prsa se chvějí, aby je co nejdříve pohltila.“
„Mladý Meir nalezl poklad!!“
„Jaký poklad?“
„Ten, jenž byl ukryt v rodině Ezofovičův ode tří, od pěti, snad od tisíce let, nu! snad od toho času, kdy židé přišli do země této!“
„Je to spis jakéhosi předka jejich, jenž před smrtí svou jej napsal a zůstavil v dědictví potomkům.“
„A co spis ten obsahuje?“
„O tom nelze říci nic jistého.“
„Všickni chudí obyvatelé neúhledných uliček slýchali o tom písmě od otců, dědův a babiček svých, ale každý slýchal o něm něco jiného. I nyní žili ještě staří lidé, již věděli něco o tom písmě, ale každý věděl něco jiného.
