žloutlé, leč hustým a zřetelným ještě písmem pokryté zašelestily za chvíli pod pergamenovými deskami knihy. Meir drže je v rukou, padl k nohám své prabáby a líbal je i kolena a ruce; často se chytal za hlavu, a v prsou jeho vzbudil se cit jakéhosi nevýslovného bolu a spolu radosti.
Frejda se též usmívala a třesavýma rukama dotýkala se hlavy pravnukovy; leč víčka její počala se zvolna svírati, a na celou tvář se vracel po mnohá leta obyčejný výraz tichého snění. Stoletou ženu, unavenou dlouhým mluvením a zpomínáním, pohlížející ještě na jasný vid mládí, kterýž před ní stál v stříbrném lesku slz, ženu tu pojala opět tichá, sladká dřímota, — první skoro lahodná vlna spánku věčného.
Vášnivé děkování a lichocení pravnukovo přestalo ji buditi. Meir schoval sežloutlé archy na prsou, a brzy bylo slyšeti kvapné jeho kroky po schodech, vedoucích do hořejšího patra ku světnici, v níž bydlil Meir s mladšími bratry svými.
V nevelkém okně skoro pod samou vysokou střechou blyštělo pak celý večer a celou noc mdlé světélko, a skrze tabule bylo viděti lidské postavy, jež přicházely, chodily ve světnici a opět odcházely. Z rána ještě za svítání vyšlo z pobočných dveří na dvůr několik mladíkův, již ihned se rozprášili v různé strany městečka.
A ve městečku pak skoro již od východu slunce počaly se šířiti zprávy nejasné, nejisté, rozmanitě vyprávěné a vysvětlované ale zajímavé a živě pohybující všemi vrstvami obyvatelstva šibovského. Všední práce byly konány na pohled obyčejným způsobem, a přece zvláště v uličkách, kde bydlila chudina, bylo slyšeti neustále lidské rozmluvy, jež mísíce se s tlukotem, vrzáním a šramotem řemeslnických nástrojů, zdály se jako by dušeným vřením bublajícím na dně mraveniště. Nebylo vědomo, odkud a z jakých úst vy-
