Vzpřímil se pak, a sáhnuv do kapsy atlasového oděvu, vyňal z ní svazek zažloutlého papíru.
„Hle, co jsem vám přivezl, pane,“ pravil; „věc mně dražší, nežli všecko zlato, perly a diamanty…“
„Co je to?“ tázal se poslanec.
Herš odpověděl vážně:
„Závěť mého předka, Michaela Ezofoviče, Seniora.“
Oba probděli celou noc, čtouce při světle svic voskových. Přečetše, počali pak spolu rozmlouvati. Hovořili zticha, s planoucími tvářemi, majíce hlavy blízko k sobě nachýleny. Konečně již za světla denního oba současně vstavše, podali si ruce a spojili je silným stisknutím.
O čem čtli celou noc, o čem mluvili, co uradili, jaké city zápalu a naděje sloučily jejich ruce stisknutím svazku? Nikdo se toho nikdy nedověděl. Zapadlo to v onu temnou noc tajností dějinných, v nížto mnoho slunečných tužeb a myšlenek skrylo se před námi. Odpory je tam zapudily. Skryly se tam, leč nezhynuly. Nejednou se tážeme: odkud ty blesky tužeb a myšlenek, jichž nikdo dříve neznal? A nevíme, že zřídlem jich bývají často chvíle, jichžto žádný kronikář na žádných listech nezaznamenal…
Z rána přijel před pavláčku šlechtického dvora kočár, do něhož bylo šest koní zapřaženo. Usedl v něm šlechtic se svým hostem, a oba se vydali na dalekou cestu do sídelního města.
Za několik měsíců vrátil se Herš z Varšavy do Šibova. Ihned byl činným v městečku a okolí, živě a horlivě mluvil, vyprávěl, vykládal, přesvědčoval, vynasnažil se, aby získal přívrženců připravujícím se změnám ve všech poměrech životních lidu židovského. Potom odjel, vrátil se a opět odjel… To trvalo několik let.
Konečně Herš velmi změněn vrátil se z jedné cesty, z poslední; zrak jeho byl mutný, čelo pokryto vráskami
