Herš, uveden byv do šlechtického dvora a stanuv před vážným obličejem moudrého poslance, hluboko se poklonil, načež promluvil takto:
„Jsem Herš Josefovič, kupec ze Šibova, prapravnuk Michaela Ezofoviče, jenž byl starším nade všemi židy a dle rozkazu samého krále nazýval se Seniorem. Přijel jsem z daleka. A proč jsem přijel? Abych uzřel velkého poslance a promluvil s velkým spisovatelem, z jehožto slov udeřil mi do očí a tváře blesk tak jasný jako paprsky sluneční. Blesk ten jest velmi velký, ale mne neoslepil; neboť jako rostlinka zemská ovinuje se kolem větví vysokého dubu, tak chci aby duch můj vinul se kolem velkého ducha tvého, a oba aby se povznesly nad lidmi jako duha, po níž nebude na světě již ani sporu ani temnoty!“
A kdy poslanec na tato slova odpověděl upřímně a povzbudivě, Herš pokračoval takto:
„Pravil jste, jasný pane, že je třeba spůsobiti věčnou shodu mezi oběma národy, již na společné zemi spolu bojují?…“
„Tak jsem pravil,“ přisvědčil poslanec.
„Rovněž jste řekl, jasný pane, že žid ve všem rovnoprávný s křesťanem, nikdy nebude škodlivým?“
„Tak jsem pravil.“
„Kromě toho jste řekl, jasný pane, že považujete židy za občany polské, že tedy třeba, aby posýlali děti do škol světských a měli právo kupovati pozemky, a že by mezi nimi měly býti zrušeny různé věci, jež nejsou ani dobré aniž rozumné?“
„I tak jsem pravil,“ přisvědčil poslanec.
V tom okamžiku žid vysoké štíhlé postavy, s hrdým čelem a rozumným vzezřením, rychle se nachýlil, a než poslanec mohl se obezříti a ubrániti, přitiskl rty na ruku jeho.
„Jsem tu příchozí,“ pravil zticha, „host v té krajině, mladší bratr…“
