„Aj vaj! ubohá má hlava! Toho jsem se tedy dočekal ve svém stáří, že vnuk můj bude pohnán před soud jako loupežník anebo podvodník!“
„Bude obžalován z udavačství!“ zvolal Abraham rozhorleně, načež prudce a hněvivě mluvil dále:
„Tate, musíš s Meirem něco učiniti. Mysli o tom a rozkaž, co se má s ním díti. Tak to nemůže déle zůstati. On uvrhne sebe i syny naše v záhubu a způsobí hanbu a velkou škodu celé naší rodině. Tate! lidé bez toho již říkají, že z Ezofovičů rodí se neustále tací muži, již chtějí podkopávati zákon israelský a do domu israelského uváděti bohy nepravé!“
„Toť pravda. Slyšel jsem sám také, kterak lidé mluvili, že rodiny Todrův a Ezofovičův jsou jako dvě řeky, z nichž jedna plyne v před a druhá nazpět. Obě neustále spolu bojují o to, která z nich by měla vzíti převahu. Řeči ty byly již přestaly, a lidé na ně zapomněli. Nyní počaly se opět šířiti po světě. Tím je Meir vinen. Tak to nemůže dále zůstati. Musíš s ním něco učiniti. Ty, tate, mysli o tom a rozkaž, my pak vykonáme rozkazy tvé.“
V nejistém světle za soumraku bylo viděti, kterak svraštělé líce Saulovy se zardívaly.
„Co s ním učiniti?“ tázal se stařec po dlouhém mlčení, a hlas jeho zněl jako přitlumené lkání.
„Třeba ho velmi přísně potrestati!“ zvolal Abraham.
„Třeba ho co nejdříve oženiti!“ pravil Rafael.
Ber, jenž byl posud mlčel, ozval se:
„Třeba ho poslati pryč.“
Saul dlouho přemýšlel, až konečně odpověděl:
„Všecky vaše rady jsou nedobré. Nemohu ho velmi přísně trestati. Co by tomu řekla duše otce mého Herše, jehož cestou on chce kráčeti, a jejž souditi není mi volno? Taktéž nemohu ho brzy oženiti, ježto dítě toto není takové jako jiné. Jestiť hrdé a vzdorovité, a nedá se okovati pouty.
