Ostatně jest již tak pošpiněn a těžkými tresty tak potupně znamenán, že žádný bohatý a učený Israelita nedá jemu dcery své za ženu…“
V tom opět hlas jeho se zachvěl velkým ponížením. Toho se tedy dočekal, že žádná vzácnější rodina israelská nebude již chtíti vnuka jeho, dříve nejoblíbenějšího ze všech, přijati za syna svého!
„Poslati ho odtud,“ mluvil dále, „také nemohu, ježto se obávám, aby na šírém světě úplně nevypudil ze srdce a z hlavy víru otců svých… Jsem nyní jako ten velký a učený rabín, o němž stojí psáno, že měl velmi bezbožného syna, jenž bez vědomí otcova jídal chazar. Lidé mu radili, aby poslal toho syna do světa a zůstavil ho bídě a žebrotě. On však odpověděl: Nechť syn můj zůstane u mne a patří neustále na mou tvář, utrápenou jeho jednáním; neboť pohledem tím může srdce jeho změknouti a poslušným se státi, krutá nouze by je však proměnila v tvrdý kámen…“
Saul umlknul, a ostatní také mlčeli. Jen vzdechy obou ženštin, jež seděly za muži svými, rušily časem mlčení. Ve světnici se stmívalo.
Za chvíli počal Ber mluviti hlasem tichým a nesmělým:
„Dovolte, abych dnes otevřel srdce své před vámi. Mluvím z řídka, neboť kdykoli jsem chtěl mluviti, oživly ve mně zpomínky z mého mládí, hlas můj ozýval se při tom jako z podzemí, a byl nejslabší ze všech hlasů v rodině naší. Přestal jsem tedy mluviti a raditi, a staral jsem se jen o ženu, děti a obchody své. Ale nyní musím opět mluviti. Proč bychom tu tak dlouho přemýšleli o tom, co s Meirem učiniti? Dejte mu svobodu. Dovolte mu jíti do světa, a netrestejte ho ani hněvem svým, aniž uvržením v krutou nouzi! Co učinil? Plnil věrně všecka přikázání sinajská, učil se pilně svaté náuce, a všickni bratři a všecky sestry
