že nebudete opakovati to slovo před soudem, nýbrž podržíte si je pouze ku svému užitku? Dáte mi, velmožný pane, slovo své na to?“
Meir ještě více zbledl, hlas jeho se chvěl.
Ve šlechtici patrně bojovala zvědavosť s veselým smíchem, do něhož měl deset chutí.
„Ručím ti za to ctí svou,“ pravil usmívaje se, „že slova tvá vpadnou v ucho mé jako kámen do vody.“
Planoucí oči Meirovy obrátily se k Janklovi. Jinoch otevřel ústa, aby něco řekl, ale třesoucí se rty nemohly vydati ani jediného zvuku. Jankel, chtěje vykořistiti mocné pohnutí, jež jak se zdá, na chvíli odňalo Meirovi sílu a vědomí, náhlým a pružným pohybem vrhl se k němu, a uchopiv ho za výložky svrchníku, počal jej celou silou tlačiti ku dveřím. Při tom křičel:
„Proč přicházíš do domu mého, abys hosta mého znepokojil hloupou svou řečí? Toť host jasně velmožný… velký pán, s nímž jsem již od tří let v přízni a obchodním spojení… Odejdi! odejdi!“
Meir se snažil vyprostiti se z rukou, jež ho tahaly a postrkovaly; ale ač byl vyšší a silnější Jankla, přece tělo Janklovo mělo více hbitosti a pružnosti, a při tom starší muž ten přičinil síly zoufalé. Tím způsobem oba se blížili ku dveřím a mladý šlechtic pohlížel na ten zápas s úsměvem. Nad hlavou a rukama zmítajícího se Jankla čněla vždy bledší tvář Meirova. Náhle zplanula ohnivým ruměncem.
„Neračte se smáti, velmožný pane,“ zvolal hlasem přerývaným; „nevíte, jak je mi těžko mluviti… Račte ostříhati domu svého od ohně, velmožný pane…“
Při posledních slovech zniknul s prahu, a Jankel bezdechý, upachtěný, s chvějící se tváří bouchnul za ním dveřmi.
Kamioňský neustále se usmíval. Zápas malého, ryša-
