vého Jankla s vysokým a silným, mladým židem, jenž byl však příliš pohnut, než aby se mohl dostatečně brániti, byl výstupem směšným. Dlouhý oděv obou zápasících při tom se široko rozvinoval; Jankel zlostí a velkým vysílením poskakoval a opět se shýbal; Meir se celý třásl, jako by se velmi bál a nemotornými pohyby odstrkoval útočníka. Tvořilo to směšný obraz, tím směšnější, ježto se skládal z osob, jimžto posmívati se obecným a dávným jest obyčejem.
Konečně jakým způsobem mohl mladý šlechtic pochopiti tajný a aspoň nekomický smysl výstupu, jenž se konal před ním? Či věděl, rozmlouvaje s Meirem, kdo vlastně stál před ním? Byl to mladý žid, jenž mluvil jazykem lámaným a směšným, kupcův vnuk a zajisté sám budoucí kupec. Kým jiným mohl býti, nežli mladým, dosti zajímavým židem a zajisté budoucím kupcem? Mladý šlechtic o tom neměl ni nejmenšího ponětí, že to je duch šlechetný, brojící proti hloupostem a nepravostem všelikým, duch až téměř zoufale roztoužený po svobodě a vědě; že přišed sem, vykonal tím skutek velmi odvážný a krokem tím zkazil celou svou budoucnosť… Či jsou mezi židy duše šlechetné, brojící proti zlému, nesmírnou tesknotou rozervané, odvážné?
Za chvíli však šlechtic Kamioňský přestal se usmívati, a pohlížeje na Jankla, tázal se:
„Vysvětli mi nyní, co to znamenalo, a kdo byl ten člověk?“
„Ach! co to znamenalo, a kdo byl ten člověk?“ opakoval Jankel, jenž okamžitě se snažil, aby nabyl klidu aspoň na pohled. „Byla to hlouposť, pro niž prosím snažně za odpuštění, velmožný pane, ježto se stala v domě mém u vaší přítomnosti — a ten člověk je blázen… Byl velmi zlý a zlostí se zbláznil…“
„Hm,“ pravil Kamioňský, „celkem však nevyhlíží jako blázen. Má hezkou tvář a v celku rozumnou…“
