pěti sty lety velmi mučil židy… On by vlastně ani nechtěl s tebou mluviti, neboť považuje tebe za nevěřícího, a posud nevztáhl rozhněvané ruky své na hlavu tvou pouze z příčiny velké naší rodiny a té velké lásky lidu k tvému dědu Saulovi. Ale kdybys před ním obvinil Kamionkera, pohnul by ho Kamionker k pomstě nad tebou tak, jak ho Reb Moše již popuzuje. Meire, buď opatrný! Nedaleka je záhuba tvá! Uteč od ní!“
Meir neodpověděl ničeho na tu výstrahu.
„Bere!“ pravil, „divím se tomu velmi, ale zdá se mi, že v tom hloupém, zlém a mstivém člověku je velká duše… On je velmi trpěliv, ve dne v noci sedí u svých knih… Onť lítostiv! Oči jeho se zarosí slzami, jestliže před ním lidé si stěžují a plačí… Povoluje všem volný přístup k sobě, učí a těší každého… nechce ničeho pro sebe a tak pevně… Bere! tak pevně věří!“
Ber se usmíval, poslouchaje tato slova, a sklenným okem svým pohlížel k oblakům.
„Ty tak mluvíš o rabínovi, Meire,“ odpověděl zvolna, „ale co řekneš o tom ubohém národě, jehož tělo vyschlo hladem, jehož hlavy souží se starostí a nízko se sklánějí opovržením, jež na ně padá po dva tisíce rokův, a jenž jako prahnoucí žízní pospíchá k řece moudrosti, aby se z ní napil? Neptej se na to, je-li moudrosť ta pravá či nepravá, ale patř na to, jak on v chudobě a nouzi, žije malým jen zájmům, prahne tou moudrostí… a jak ctí své mudrce a věrně ostříhá toho, co považuje za svaté přikázání? Zdá se ti, že ten hloupý, chtivý a nečistý národ má velkou duši?“
Meir pozdvihl hlavy. Zarděl se jak obyčejně, kdy byl pohnut.
„Israel má duši velkou, a já ho miluji nad spokojenosť svou, nad štěstí své i nad život svůj. Nu!…“
V tom umlknul, rychle chopil Bera za ruku a řekl:
„Vím, čeho se Todrovi nedostává, aby se svou velkou
