„Pojď odtud!“ šeptal mu Ber do ucha.
„Nemohu,“ odpověděl Meir rovněž tiše. „Musím promluviti s rabínem o vážné záležitosti, a budu zde čekati, až ti všichni lidé se rozejdou, abych s ním promluvil…“
„Pojď!“ opakoval Ber a pojal za ruku zpěčujícího se jinocha.
Meir sebou trhnul netrpělivě, ale Ber pravil opět:
„Pojď! budeš-li chtíti, přijdeš později, až ti lidé se rozejdou… ale vím, že nebudeš chtíti…“
Oba odešli z přeplněné chaloupky. Ber, kráčeje rychle a mlčky, vedl soudruha svého ve vzdálenou stranu prostranného dvora, kde byli úplně samotni. Zde, jsouce zdí Bet-ha-Midraše zakryti před zástupem kupčícím na náměstí a ve značné vzdálenosti od zástupu druhého, jenž obléhal chatrč rabínovu, mohli být jisti, že nikdo nenaslouchá jejich rozmluvě.
Meir se opřel zády o zeď budovy, Ber stál před ním mlčky nějakou chvíli naň se dívaje.
Zevnějšek Berův byl toho druhu, že by vedle něho mohly přejíti miliony lidí lhostejných, aniž by si ho povšimly, na němžto však oko pozorného a přemýšlivého člověka postřehlo známky zajímavé a pozoru hodné. Muž ten čtyřicetiletý, štíhlý, oděný co možná nejčistěji, ale také zcela věrně podlé starých předpisův a obyčejů, s řídkým, bledoplavým vousem a jasnými hebkými vlasy, měl tvář jemných rysů, trochu bledou, a na ní se jevila jakási zvláštní lhotejnosť, lenivosť a ospalosť, kteréžto znikaly a ustupovaly před čilým, nervovým oživením jen tehdy, byla-li řeč o kombinaci a činnosti obchodní. Za tou lhostejností a ospalostí by však bedlivé oko bylo mohlo odkryti utajené, takřka spodní vrstvy citův a charakteru. Cosi snivého a spolu bolestivého bylo v těch jeho velkých, široko otevřených očích s modrou zřenicí, jež byla pokryta sklennou povlakou. Jakási tesknota doznaná a násilně tlumená, jakési touhy
