skloněné hlavě, s tváří zasmušilou a zádumčivou. Byl to kollega Reb Moše-a, duševní průvodce israelské mládeže; žil a učil v městečku blíže Šibova. Stanul uprostřed světnice, maje v rukou velkou knihu otevřenou, a pozdraviv mistra obyčejným způsoben, počal mluviti takto:
„Rabbi! Přede dvěma dny byla duše má velmi sklíčena. Moji kloučkové čtli ve svaté knize, že jest rozkázáno modliti se na večer až do konce první stráže. Nu! — tázali se mne hoši, — co to znamená: první stráž? Kdo, před kým a kde je na stráži? — A když tak se tázali, ústa má oněměla. A proč oněměla? Proto, že jsem nevěděl, co jim mám odpověděti. Přišel jsem tedy k tobě, Rabbi, aby pramen tvé moudrosti splynul na temný rozum můj. Pověz mi, Rabbi, jaké jsou to stráže, podlé nichžto každý Israelita má měřiti délku své modlitby? Kde a před kým jsou rozestaveny, a co mám o nich říci kloučkům svým?“
Zasmušilý, shrbený člověk přestal mluviti, a celé shromáždění s neobyčejnou zvědavostí upřelo oči na mudrce, očekávajíc na odpověď. A nemusilo dlouho na ni čekati. Sedě stále nepohnutě a maje tělo nahnuté ku předu, počal Isák Todros mluviti takto:
„A jaké mohou ty stráže býti, o nichžto jsi se mne otázal? Jsou to stráže andělské. A kde jsou andělé na stráži? V nebi. A před kým jsou na stráži? Před trůnem Předvěčného! Kdy den se končí a soumrak nastává, andělé se rozdělí na tři veliké sbory. První sbor je na stráži u trůnu Předvěčného až do půlnoci, a tehdy je čas ku konání modliteb večerních. Druhý sbor přichází o půlnoci a je na stráži až do svítání, a na úsvitě kdy lze rozeznati bílou od bledomodré, přichází sbor třetí na stráž před trůn Předvěčného. Tehdy je čas k modlitbám ranním…“
Mudrc umlknul. V zástupu ozýval se tichý šepot a mlaskot, jímž jevilo se podivení a nadšení. Melamed Ger-
