jež týkají se všech, a všichni jsou povinni o nich mluviti a mysliti.“
To řka, měl zajisté na mysli, co v jazyku civilisovaném nazývá se záležitostí veřejnou. Neznal sice toho názvu, ale cítil hluboce a vřele, co se jím vyjadřuje.
„Dověděl jsem se dnes tajemství strašného…“
Vitebský vyskočil z lenošky, na niž před chvílí byl usedl.
„Nechci věděti o žádném strašném tajemství!“ zvolal; „proč mi o něm chceš mluviti? Nejsem zvědav!“
„Proto, Rebe, abys jemu se opřel…“
„A proč bych se měl opříti? Co mi do toho? A proč ke mně přicházíš s takovou věcí?“
„Proto, Rebe, žes bohat a umíš hezky mluviti; žiješ v míru s celým světem, ano i s velkým rabínem, jenž dokonce se usmívá, kdykoli tě spatří. Slovo tvé mnoho zmůže, a kdybys chtěl…“
„Ale já nechci!“ ozval se Vitebský hlasem rozhodným, zachmuřiv čelo. „Jsem bohat, a žiji v míru se všemi, toť pravda, ale něco ti povím, Meire…“
A sníživ hlas, dodal:
„Kdybych se mísil v tajnosti lidské a překážel cizím záležitostem, nebyl bych bohat, aniž bych mohl s někým zachovati mír, a mně by nebylo na světě tak dobře jako nyní…“
„Rebe!“ pravil Meir po delším přemýšlení, „milerád slyším, že se ti dobře vede na světě; ale nechtěl bych, aby blahobyt můj se zakládal na křivdě lidské…“
„Nu! a kdo mluví o křivdě?“ pravil Eli usmívaje se; „já nikdy nikomu neukřivdil; v obchodě si vedu poctivě, a všickni, s nimiž jsem v obchodním spojení, jsou se mnou spokojeni a chovají se ke mně přátelsky… Já, bohu dík, mohu všem lidem směle patřiti do očí, a na majetku, jejž shromažďuji dětem svým, není ani slzy ani škody cizí.“
