Meir sběhnuv se schodů pavlače, zamířil rychle k Vitebskému, jenž vida příchozího vlídně se usmál a podával mu ruku široko otevřenou.
„Aj! aj!“ zvolal, „vzácný host! milý host! Nu! vím, žes posud nemohl přijíti, abys učinil poklonu rodičům své nevěsty! Přísný zejde rozkázal, abys seděl v Bet-Ha-Midraši a četl Talmud! Nu! o to nic není! Zejde je dobrý, milý stařeček! Nepotrestal tebe ze srdce zlého, a tys také ze zlého srdce nezhřešil! Mladík jak obyčejně… trochu si posvévolil… Nu! pojď do našeho salonu, a já hned řeknu své ženě, aby přišla a přijala tě jako milého zetě!“
Kupec světák takto mluvě vesele se usmíval, přívětivě pohlížel na budoucího zetě svého a drže ho za ruku, vedl ho do salonu. Tam zastaviv se před zelenou ripsovou pohovkou, podíval se mu šibalsky do očí a dodal:
„Dobře, Meire, žes tak skromný, a že se stydíš své nevěsty! To se mi líbí! Byl jsem též takový, a naši všickni mládenci by měli býti tobě podobni. Ale dcera má je vzdělaná; žilať ve velkém světě, kde jsou jiné obyčeje. Velmi se tomu diví a pláče, že nezná svého ženicha, ač má býti svatba již za měsíc. Nu! půjdu tedy a přivedu ji sem! Zavru okna, aby nikdo neviděl, že jste tu pospolu. Promluvte si trochu… poznejte se…“
To řka chtěl odejíti, ale Meir ho zadržel za rukáv svrchníku.
„Rebe!“ pravil, „nevěsty a svatby nemám nyní na mysli! Přišel jsem k tobě za příčinou záležitosti úplně jiné…“
Vitebský pohleděl pronikavě na vážnou a vybledlou tvář jinochovu a poněkud se zasmušil.
„Nepřišel jsem k tobě, Rebe, za příčinou své záležitosti,“ pokračoval Meir; ale Vitebský přerušil mu řeč:
„Není-li to záležitosť tvá aniž moje, proč bychom o ní měli mluvili?“
„Bývají na světě takové záležitosti,“ odvece jinoch,
