Na lavicích u zdí sedělo asi dvacet mužských, oděných obnošeným, chatrným oděvem, a Sára, dcera Saulova, jakož i žena Rafaelova, snacha hospodářova, vlídně s nimi rozmlouvajíce, častovaly je číškami medoviny, velkými, bílými houskami a horkou polévkou kroupovou. Muži sedící na lavicích odpovídali vlídným hospodyním vesele, leč poněkud nesměle, a za poskytnuté jim pokrmy děkovali velmi pokorně. Pocházeli totiž z chudé třídy okolních nájemníků, hospodských, dohazovačů, překupníků, zabývajících se drobným obchodem. Tmavé jejich tváře, vyzáblá těla a drsné ruce byly důkazem života chudobného a starostlivého, jakož i tuhého boje o existenci. Nejdrobnější peníz, vydaný mimo dům za nejpotřebnější pokrm, byl by jim značným vydajem a ztrátou citelnou; přišedše tedy na trh do Šibova, pospíchali vždy přímo do domu Ezofovičův, jehožto dvéře pokaždé se před nimi otvíraly široko a pohostinsky, a v němž ochotné a dostatečné pohostění jich bylo zvykem, trvajícím již několik set let.
Dvě ženštiny tedy, oděné v hedbávné šaty se zlatými záponkami a v květované čepce, usmívajíce se pobíhaly čile mezi kuchyňskými kamny, z nichžto vynikal jiskravý blesk ohně, a otevřenými okny, u nichž pokorní a vděční hosti jejich seděli na lavicích. Ale i za okny ukazovaly se četné tváře a napřažené ruce. Tam byla již hromada bratří nejchudších, již přibyli na trh ne z příčiny obchodu a výdělku, ale pro vzbuzení milosrdenství šťastnějších svých spoluvyznavačů. Z hadrů, jimiž byli oděni, bylo lze poznati žebráky, jež rozličné cesty osudu uvrhly v největší chudobu, žebráky, kteříž u veřejné milosrdenství, ačkoli v obci šibovské značně rozvinuté, pojati býti nemohli. Těmto lidem služky rozdávaly s oken chléb, ssedlé mléko a drobné měděné peníze. Slova díkův a blahořečení jejich vnikala do světnice a ozývala se nepochybně příjemně v srdcích obou hospodyň, neboť obě se usmívaly hrdě a vždy veseleji, a
