Kalman synové moji, anebo muži dcer mých? Oni mne neposlouchají!“
„Neposlouchají-li,“ zvolal Meir, „stěžuj si do nich před šlechticem Kamioňským… obžaluj je před soudem!“
Saul upřel na vnuka zrak náhle rozjiskřený.
„Rada tvá je hloupa!“ zvolal prudce, „srdce tvé jest napojeno žlučí a pelunkem proti vlastnímu národu! Jakže? chceš, aby tvůj děd se stal udavačem? chceš, aby hlavy bratří svých, Israelitů, vydával v nebezpečenství?“
Chtěl ještě něco mluviti; ale v té chvíli otevřely se dvéře, a do světnice vstoupilo několik Israelitův, již přišli ze sousedstva na trh šibovský. Byli to vážní a zámožní obchodníci aneb nájemníci sousedních statků vesnických. Saul se trochu pozdvihl, aby je uvítal, ale oni rychle k němu přiskočivše, tiskli mu ruce a s upřímnými pozdravy osvědčovali spolu, že účelem jejich příchodu do Šibova nebyl ani tak obchod, jejž toho dne chtěli učiniti, jako spíše návštěva moudrého a vysoce jimi váženého Reb Saula. Na zdvořilou řeč hostí odpověděl Reb Saul rovněž zdvořile; vážným posunkem poukázal jim na křesla stojící kolem stolu, a neopouštěje čestného místa svého na žluté pohovce, hlasitě zatleskal vyzáblýma a svraštělýma rukama. Znamení toto vyvolalo z vedlejší světnice čilou služku, kteráž na stříbrném tácku přinesši několik sklenic čaje, postavila je před hosty. Tito úsměvy a poklonami děkovali šedovlasému hospodáři za pohostinné přijatí, a okusivše s patrnou chutí čaje, jehož silná vůně naplňovala světnici, počali hned živě vyprávěti a rozmlouvati o svých obchodech a rodinných záležitostech.
Meir poznav, že by nyní nadarmo očekával na možnosť další rozmluvy s dědem, odešel zticha do veliké kuchyně, v nížto vřelo jako v hrnci. Byli tu také hosti, leč úplně nepodobní těm, jež náčelník domu hostil v jizbě společenské.
