vstoupil do světnice, znikla blahosť, jež po tu chvíli zářila z přihaslých zřenic Saulových. Pohled na vnuka uvedl snad starci v paměť jakýsi bolestný trn, na nějž byl před chvílí zapomněl, rozpomínaje se vděčně na květy žití svého. První ten pohled učinil na jinocha dojem nepravé či vlastně smutné i bouřlivé noty, přimísené k akkordu veselému a harmonickému. Žal a nepokoj se jevily na pobledlé jeho tváři a v očích planul oheň vzbouřených citův a myšlenek. Vešel do světnice směle a rychle, ale kdy zrak jeho setkal se s pohledem dědovým, sklonil hlavu a zvolnil trochu krok. Jindy se blížil k otci a dobrodinci svému s důvěrou a srdečností oblíbeného děcka. Nyní však cítil, že mezi ním a tím starcem, jenž byl jeho pěstounem v dětství a mládí, tvořila se vždy větší a pevnější zápora. Věděl také, že sám slovy a skutky svými přispěl k utvoření té zápory; toužil po bývalé čilosti těch přihaslých očí, jež nyní patřily naň přísně a hněvivě, — proto také se blížil k dědovi s očima smutně sklopenýma, a stanuv před ním v nesmělé postavě, pravil hlasem skoro prosebným a pokorným:
„Zejde! chci s tebou promluviti o věci velmi vážné!“
Saul vida tu nesmělosť, s jakou jeho druhdy oblíbené děcko blížilo se k němu, stal se méně přísným ale smutnějším.
„Mluv!“ odpověděl zkrátka, leč vlídně.
„Zejde! Dovol mi zavříti dveře a okno, aby nikdo nemohl poslouchati naši rozmluvu.“
„Zavři!“ odpověděl Saul, očekávaje již jaksi nepokojně další rozmluvy s vnukem.
Meir zavřel dvéře a okno, a postaviv se blíže děda, začal takto:
„Zejde! Vím, že ti slovy svými připravím opět nepokoj a zármutek. Ale ke komu se mém utéci? Tys mi byl otcem a dobrodincem; k tobě tedy přede vším vede mne srdce v každé mé starosti…“
