ale když opět se mne tázal: kde jest? — mlčel jsem. Chtěl mne bíti, ale zpomínaje na můj úřad v synagoze a na velkou lásku lidu ku hlasu mému, obával se dotknouti se těla mého. Počal tedy všecko ve světnici rozhazovati, a ledva rozházel postel, nalezl knihu. Chtěl ji odnésti k rabínovi, ale v tom jsem padl k nohám jeho a prosil, aby toho nečinil, neboť by mi již více nebylo dovoleno zpívati před Pánem a pozbyl bych také té lásky, kterouž má lid ke mně pro zpěv můj. Otec sám se toho ulekl, neboť je velmi hrd tím, že syn jeho, ještě tak mladý, těší se již tak velké cti v synagoze; myslí také, ježto syn jeho pěje Pánu a podává lidu slova modlitby, že Pán mu za to dá štěstí v obchodě a odpustí mu hříchy. Neodnesl tedy knihy té k rabínovi, ale sám ji hodil do ohně, a kdy již hořela, smál se, skákaje radostí…“
„A tys patřil na to, Eliezere, a neučinils ničeho?“ tázal se Meir hlasem třesavým.
„A co jsem měl učiniti?“ zašeptal kantor.
„Já bych byl položil tu knihu na prsa svá… přitiskl ji rukama k sobě… a byl bych řekl otci: Chceš-li ji uvrci do ohně, hoď tam i mě!“
Když tak Meir mluvil, oči jeho jiskřily a tvář zplanula ruměncem; Eliezer stál před ním smuten, zahanben, se skloněnou hlavou a očima sklopenýma.
„Nemohl jsem,“ šeptal, „obával jsem se, aby mne neodehnali od oltáře Páně, a neprohlásili před lidem za bezbožného… Ale popatř na mě, Meire, a viz, zdali jsem písma mistra našeho nemiloval tak jako duši svou… od té doby, co ho již není ve světničce mé, vybledla tvář moje a víčka zčervenala slzami…“
„Ó, slzy, slzy, slzy tvé!“ zvolal Meir, sedaje náhle na stolici a chápaje se oběma rukama za hlavu; „ó, ty slzy, slzy, slzy tvé, Eliezere!“ Opakoval zvláštním hlasem, jako by uštěpačným anebo žalostným; „mohly by plynouti po
