celou věčnost a neučinily by nic dobrého ani tobě, ani mně, ani lidu israelskému! Eliezere! miluji tě jako bratra! tys oka mého zřenice! Ale nerad vidím slzy tvé, aniž mohu patřiti na víčka tvá pláčem zčervenalá! Eliezere! Neukazuj mi nikdy slz svých, ale ukaž mi aspoň jednou oheň v očích svých a sílu v tom svém hlase, k němuž lid má takovou lásku, že by ho byl poslušen jako dítě matky.“
Meir káraje tím způsobem přítele pro pláč, sám měl oči plny slz. Ale nechtěl je snad ukázati, ježto si zakryl tvář rukama. Zakolísav také truchlivě tělem svým, mluvil dále:
„Oj! oj! oj! Eliezere! cos učinil, žes dal otci svému knihu tu na spálení! Odkud nyní dostaneme druhé zřídlo moudrosti! Kde nyní uslyšíme hlas jediného mistra svého! Plameny strávily duši našich duší, a popel její byl vyhozen na smetiště!… Větry jej roznesou na vše strany, a uzří-li jej duše mistra našeho, an letí v záhubu, zarmoutí a rozhněvá se velmi a řekne: Hle! lid mne proklel po druhé!“
V řeči této nemohl již zatajiti pláč vášnivý. Hojné slzy, pronikajíce mu skrze prsty, kapaly na drsný stůl. Náhle přestal bědovati a plakati. Umlknuv, v nezměněné poloze těla pohroužil se v tichý žal anebo přemýšlení.
Eliezer otevřel okno.
Písčitá půda náměstí byla místy protkána růžovými a zlatými stezkami, prvními paprsky slunce, jež počalo vycházeti. Jednou z těch jasných stezek kráčel k domu Kamionkerovu člověk vysoký, ramenatý, bosý. Těžké kroky jeho ozvaly se brzy blíže okna, u něhož jinoši seděli. Meir pozdvihl tváře, a ač hlava toho člověka s rozčechranými vlasy a opuchlými ústy jen se mu kmitla před očima, poznal, že to byl Jochel.
Za několik minut po tom přešli pod otevřeným oknem rychle dva lidé černě odění. Jeden byl vysoký, povážný,
