tu činí! On má velké obchody, a ty mu v nich ještě překážíš… Proč to? Budeš z toho míti nějaký zisk? Či snad přemůžeš Reb Jankla?“
Meir stál chvíli jako oněmělý. Odvrátiv se pak, odešel jinou stranou.
„Zmohu-li něco?“ pravil chvějícími se ústy.
Jda mimo chaloupku Abela Karaity uzřel Holdu, ana stojí ještě u okna. Pokynul jí hlavou řka:
„Spi pokojně!“
Ale ona ho zavolala:
„Meire! jakési děcko tu sedí na zemi a spí!“
Meir přiblíživ se spatřil skutečně u konce lavičky, na níž byl před chvílí seděl, šerou postavu dětskou, skrčenou na zemi.
„Lejbele!“ pravil s podivením.
Neviděl prve chlapce, jenž byl přišel za ním a tiše také za ním usedl. Nyní děcko tvrdě spalo, podepírajíc hlavu oběma rukama a lokte o kolena pozdvižená.
„Lejbele!“ opakoval Meir a položil ruku na hlavu spícího dítěte.
Lejbele se probudil, otevřel ospalé oči, a pozdvihnuv jich ku tváři jinocha nachýleného, usmál se.
„Proč jsi sem přišel, Lejbele?“ tázal se Meir, také se usmívaje.
Děcko se trochu rozmýšlelo, načež odpovědělo:
„Za tebou…“
„Otec a matka nevědí, kam jsi se poděl…“
„Otec již spí a matka též…“, pravil Lejbele, skláněje hlavu na obě strany, a neustále se usmívaje.
„I kozy již spějí…“, podotknul za chvíli, a při zpomínce na ty své družky, zajisté nejlepší, zasmál se hlasitě.
Ale s úst Meirových zniknul těkavý úsměv, vyvolaný
