čané skládali sudy s vozův a váleli některé z nich do hluboké jámy, vytvořené přirozeně aneb uměle uvnitř pahorku. Israelité však chodili mezi vozy, prohlíželi sudy, klepali na ně zlehka prsty, a skupivše se pak kolem člověka, jenž stál těsně u boku pahorku, zapředli s ním tichou ale neobyčejně živou rozmluvu.
Mezi těmi Israelity spatřil Meir několik sousedních hospodských, známých jemu z vidění; člověk, jenž tiskna se k pahorku, tajemně leč horlivě s nimi jako by se smlouval, byl Jankel Kamionker.
Vesničané, přenášejíce poslední sudy aneb stojíce nepohnutě u vozů, byli zasmušilí a mlčeli. Silná, opojná vůně alkoholu šířila se po rovině a naplňovala vzduch letního večera.
Podivení Meirovo netrvalo dlouho. Nepochybně již počal domýšleti se, jaký význam má výstup, na nějž hleděl, a bylo patrno, že v něm dozrál jakýsi pevný úmysl; neboť Meir postoupil několik kroků ku předu, jako by chtěl se přiblížiti ke Kamionkerovi. Leč náhle vysoký, ramenatý člověk s bosýma nohama a s rozcuchanými vlasy odskočiv od boku pahorku, zastoupil mu cestu.
„Proč sem přicházíš, Meire?“ pravil ten člověk šeptem přitlumeným.
„A proč ty, Jochle, stavíš se mi v cestu?“ odpověděl Meir, chtěje minouti překážku na cestě; ale Jochel ho silnou rukou zadržel za rukáv svrchníku.
„Nechceš tedy déle žíti na tom světě?“ šeptal; „mně je tebe líto, neboť tys dobrý, — proto pravím tobě: jdi odtud!“
„A jestliže bych rád zvěděl, co tu Reb Jankel činí se svými hospodskými a s těmi sudy?“
„A co je ti do toho?“ zašeptal Jochel ještě jednou; „nechať oči tvé nevidí a uši tvé neslyší toho, co Reb Jankel
