z dáli spolu rozmlouvali. Hlas Nochimův byl čím dále tím tenčí a ostřejší, hlas Heršův zněl zvuky vždy silnějšími a hlubšími. Žluté líce starého rabína pokryly se skvrnami rudými jako cihla, tvář Ezofovičova zbledla. Rabín potřásal nad hlavou vyzáblýma rukama, pohyboval se v před i na zad, a sněhobílá jeho brada rozdělila se mu na obě ramena; kupec stál přímo a nepohnutě, v šedých jeho očích blyštěl hněvivý posměch, a ruka zastrčená za pás odrážela se bělostí od atlasu tmavočerného.
Několik tisíc očí rychlými pohledy přebíhalo s tváří jednoho z obou vůdců lidu ku tvářím druhého, několik tisíc úst se chvělo, leč — mlčelo.
Konečně zazněl v nádvoří pronikavý, ostrý, táhlý křik Reb Nochimův:
„Assibe! assibe! dajge!“ Tak stenal stařec z prsou lkajících, nad hlavou lomě rukama.
„Hoffnung! Hoffnung! Freude!“ vzkřiknul Herš, pozdvihaje bílou ruku svou v radostném pohnutí.
Zástup mlčel ještě chvíli, stoje nepohnutě; potom počaly se hlavy přítomných pohybovati k sobě jako vlny, kolísající se v protivné strany, a způsobem bublavé vody ústa počala bublati, až náhle několik tisíc ruk pozdvihlo se v bázni a bolu, a několik tisíc prs vydalo sborový, ohromný výkřik:
„Assibe! assibe! dajge!“
Reb Nochim zvítězil.
Herš se ohlédl okolo sebe. Přívrženci jeho obkličovali ho v těsném kruhu. Neopakovali výkřiku onoho, nýbrž — mlčeli. Svěsili hlavy a nesmělé zraky upírali na zemi.
Ústy Heršovými pohrál si úsměv pohrdlivý, a kdy lid, velikou ječící vlnou valil se do svatyně; kdy Reb Nochim v čele jeho neustále žlutýma rukama potřásal nad sivou hlavou svou a ještě před prahem svatyně počal velkým hlasem modliti se jak obyčejně v hodině nebezpečenství;
