hromádka jeho přátel poněkud nesměle, zticha, úkosem pohlížejíc na rabína.
Ale starý rabín měl sluch dobrý. Uslyšel. Bílá jeho brada se otřásla, černé oči metaly blesky stranou k Heršovi.
„Rozkáží nám, abychom se holili a nosili krátký oděv!“ zvolal žalostně a hněvivě.
„Prodlouží rozum náš a rozšíří srdce v prsou našich!“ odpověděl mu zvučný hlas Heršův ode dveří chrámových.
„Zapřahnou nás do pluhův a rozkáží nám vzdělávati krajinu vyhnanců!“ křičel Reb Nochim.
„Otevrou před námi poklady země a rozkáží jí, aby nám byla vlastí!“ volal Herš.
„Zabrání nám zachovávati košery, a z Israele učiní národ chazarníků!“[1]
„Zbudují školy našim dětem, a z Israele učiní cedr libanský místo trní!“
„Synové naši budou míti tváře porostlé vousem, než jim bude dovoleno, aby se oženili!“
„Než pojmou ženy, doroste rozum v hlavách jejich a síla v rukou jejich!“
„Rozkáží nám, abychom se hřáli u ohně cizího a pili z vinice sodomské!“
„Přiblíží k nám Jobel-ha-Gadel, svátek radosti, kteréhož dne jehně bude bezpečně odpočívati vedle tygra!“
„Herši Ezofoviči! Herši Ezofoviči! Z úst tvých mluví duše tvého praděda, jenž chtěl všecky židy přivésti k ohňům cizím!“
„Rob Nochime! Reb Nochime! Očima tvýma patří duše tvého praděda, jenž všecky židy utopil v temnostech velikých!“
Tak u všeobecném, hlubokém tichu zástupu oba muži
- ↑ Chazarník = člověk, jenž jídá vepřovinu. Pozn. překl.