dětských hlasův ozývaly se časem úpěnlivé, písklavé výkřiky a vzdechy z prsou jako by mučením vysílených, a nad nimi panoval hlas mužský, silný, brzy jaksi něco vypravující aneb čtoucí, brzy opět hněvivě klnoucí.
Zvláštní úsměv přemihnul se po ústech Meirových. V úsměvu tom se jevily: bol, hněv a lítost. Meir stál těsně u hederu, v němž melamed Reb Moše učil, a kde vlastně kypěl a vřel onen hluk nesrozumitelný, chaotický, obsahující něco divně smutného a spolu grobianského.
Váben k hederu jaksi citem nepříjemným, Meir se opřel oběma lokty o nízké, otevřené okénko a patřil skrz ně do vnitřku budovy. Vnitřek ten byl těsný, tmavý, zapáchlý a přeplněný. Mezi nízkým, černým stropem, čtyřmi úzkými, rovněž černými stěnami a podlahou, úplně skrytou pod tlustou vrstvou smeti a špíny, ve vlhkém, stuchlém, těžkém vzduchu kolísala se a vřela sborovým a horoucím mručením jakási šerá hmota, jejíž podstatu a základní částky na první pohled nebylo lze rozeznati. Teprv za chvíli jako by z mlhy aneb z prachu počaly se před okem pozorovatelovým oddělovati tváře a postavy dětské. Byly to tváře různé; jedny tlusté, tmavé, chorobou opuchlé, jiné bledé, drobné, delikatní, spanilé; jedny s ústy poloblbě otevřenými, se zrakem mutným, snivým; jiné s očima blyštícíma tajeným hněvem a s ústy rozechvělými nervovou netrpělivostí; ještě jiné bledé, rozvážné, trpící, leč trpělivé. Taktéž oděv těch dětí byl rozmanitý, — od úhledných svrchníkův, jež prozrazovaly děti boháčův, až do kabátků bez rukávův a šerých, roztrhaných, dlouhých kabátů chuďasů. Bylo jich asi čtyřicet ve světničce, v nížto bylo dosti místa sotva pro dvacet, a všecky se tlačily, ano jedny skoro seděly na druhých na lavicích příliš úzkých, vysokých, tvrdých, špinavých, na šíř světničky postavených.
Podobných hederů bylo v Šibově nemálo, ale žádný z nich nebyl navštěvován jako ten, v němž Reb Moše vy-
