pohrdajíce vším, co se poněkud podobalo nádheře, kráse aneb aspoň pohodlí, prosluli přece široko daleko v celé zemi a vábili k sobě nejzbožnější vzdechy, nejhoroucnější touhy a tesknoty lidu svého. Jen jednou ještě průběhem dvou věků pokusil se jeden Ezofovič ne již pouze o hmotné nýbrž i moralní důstojenství.
Bylo to koncem věku minulého. Ve Varšavě zasedal velký sněm čtyrletní. Ohlasy konaných tam porad došly až do běloruského městečka. Obyvatelé jeho zvědavě nastavovali uši, poslouchali, čekali. Z úst do úst nesla se zvěsť znějící nadějí a bázní: radí se tam i o židech!
„Co tam o nás povídají? co tam o nás píší?“ tázali se na vzájem dlouhobradí muži, procházející úzkými uličkami šibovskými, oblečeni v dlouhé chalaty[1] a velké čapky z beraní kůže.
Zvědavosť se zmáhala den ke dni tak velice, že až způsobem úplně neobyčejným zdržovala ruch záležitostí peněžných a obchodních. Někteří dokonce se vydali na dalekou i obtížnou cestu do Varšavy, a ocítnuvše se tu, posýlali spolubratřím pozůstalým v běloruském městečku dlouhé dopisy, smačkané a umazané denníky, listy vytrhané z rozličných brošur a knížek.
Ze všech, již pozůstali v městečku, nejpilněji a v největším nepokoji nastavovali uši dva lidé: Nochim Todros, rabín, a Herš Ezofovič, bohatý kupec.
Vzájemný poměr těchto dvou mužův obsahoval tichou, tajně vroucí nechuť. Nenáviděli se. Zdánlivě spolu souhlasili, ale při každé vážnější příležitosti jevil se a nezřídka bouřlivě vypukl antagonism, stávající mezi pravnukem Michaela Seniora, mezi pravnukem učeníka Maimonidova a potomkem Nehemiáše Todra, fanatického kabalisty.
Konečně jednou přibyl z Varšavy do Šibova list pa-
- ↑ Pláště. Pozn. překl.
