zasmušilý, anebo polohlasně hovořil francouzsky s Merou, povstav z místa svého, přiblížil se k oknu, u něhož stál Meir. Okolo pohovky rozpředla se opět živá rozmluva, již paní Hana zahájila vysloveným žalem, že je sobota, fortepiana tu není, a že tudíž dcera její nemůže zahráti tak krásné melodie, až jimi srdce její se rozehřívá a před oči se jí staví botanická zahrada vilenská, hrající v ní sbor hudební a mnohé jiné věci, náležející k jejímu ztracenému ráji civilisace.
Oba jinoši byli úplně odloučeni od společnosti; nikdo nemohl uslyšeti jejich rozmluvu. Zdálo se, že Leopold zprvu neměl úmyslu, aby promluvil k Meirovi. Oddálil se od společnosti zcela z jiné příčiny, kterou prozradilo stříbrné pouzdro na doutníky, jež on vytáhl z kapsy u kabátku. Ale Meir, sotva ho vida směřujícího k oknu, postoupil několik kroků napřed. Tvář jeho vyjasnila se radostí.
„Jsem Meir, vnuk Saulův,“ pravil podávaje hosti ruku, „velice si toho přeji, abych tě poznal, ježto ti chci pověděti mnoho věcí a mnohé uslyšeti od tebe…“
Leopold se poklonil nuceně, leč ceremonialně a ledva se dotknul otevřené, vřelé ruky svého příbuzného. Smutek hmitnul v očích Meirových radostí rozjasněných.
„Ty ne příliš bažíš po tom, abys mne poznal,“ pravil, „a já se tomu nedivím. Tys vzdělán, znáš všecky náuky, a já jsem prostý žid, jenž ovšem zná dobře bibli a Talmud, ale nic více. Ale poslyš mne přec! Mám v hlavě tolik různých myšlenek, jen že jsou ještě v nepořádku. Snad mi povíš něco takového, co mne učiní moudrým?“
Leopold poslouchal tu řeč, v níž se chvěla nejprv jemná pokora, potom však zápal mladíkův, se zvědavostí smíšenou s odstínem úsměšku.
„Inu ovšem!“ pravil, „chcete-li něčeho se dověděti ode mne, povím vám to, pane! Proč ne? Mohu vám toho mnoho říci, pane!“
