ale odkud se vzaly ty vrásky? Já to vím, neboť pohlížeje na ně, vidím v každé z nich nějaký obraz. Pohlédnu-li na ty vrásky, jež ona má na víčkách a u očí svých, připomínám sobě, jak jsem byl malý a velmi chorobný, a ona seděla u kolébky mé, uspávajíc mne zpěvem, a slzy se lily z očí jejích. Pohlížím-li pak na ty vrásky, jichž ona má takové množství na lících svých, připomínám si všecky klopoty a žalosti, kteréž jako vdova musila přestáti; po druhé se nechtěla provdati, vedla tedy sama obchod a rozmnožovala majetek svých dětí. A pohlížím-li na ty vrásky na čele jejím, zdá se mi, že vidím ten moment, kdy duše otce mého Herše vyšla z těla, a moje matka padla na zemi jako bezživá a tak ležela dlouho neplačíc, nekřičíc, nesténajíc, leč jen tiše vzdychajíc: „Herš! Herš! můj Herš!“ Byla to největší žalosť, kteroužto v žití svém pocítila, a tím vznikla největší vráska na jejím čele…“
Tak pravil starý Saul, maje přední prst vážně pozdvižený a úsměv zádumčivosti na rtech přižloutlých. Ženštiny poslouchající ho potřásaly hlavami napolo smutně, napolo přisvědčivě, a dívajíce se na sebe mluvily tiše:
„Hörst! hörst!“
Paní Hana byla však pohnuta a roznícena tak, že až slzy se zaleskly na jejích brvách. Setřela je batistovým šátečkem, jejž neustále držela v ruce, a potom natáhla ruku k Saulovi:
„Danke! danke!“ pravila, vděčně se usmívajíc.
„Danke!“ opakovala většina přítomných, a kupcová z Vilna, Vitebský a některé osoby cizí v rodině pravily polohlasně:
„A kluger Mensch! ehrwürdiger Mensch!“
Synovská láska a úcta, kterouž Saul projevil, a obrazné vyprávění jeho o vráskách mateřských mile dojalo srdce a fantasii všech přítomných.
Jen mladý Leopold, jenž posud buď seděl mlčky a
