V.
Meir nebyl doma, kdy rabín přišel na návštěvu. Opustiv velmi záhy dům, zamířil k uličkám městečka nejvzdálenějším od středního náměstí. Tu byl střed malinkých domků, neobyčejně chatrných, z nichžto nižádný neměl více než dvé okének, a před jejichž prahy byly široké, smrduté kaluže. Vůkol vanulo povětří dusné a těžké. Z černých komínů těch domků vystupovaly tenounké niti dýmu, prozrazující svou tenkostí skrovnosť pokrmů dole připravovaných; přehnilé a rozpadávající se ploty obkličovaly malinké dvorky, zasypané smetí, místy prokukovaly skrz ně úzké záhonky země, řídce porostlé mizernou zeleninou. Vyzáblé, rudovlasé ženštiny s tmavými, chorobnými tvářemi, v modrých kaftanech praly v dřesech před nízkými dveřmi šedé a hrubé prádlo; shrbené stařeny sedící na lavicích pletly punčochy z modré neb černé vlny, a osmahlé dívky prostovlasé ve špinavém oděvu dojily hubené kozy.
Byla to čtvrť městečka, v níž přebývala nejnižší třída obyvatelstva šibovského, byl to příbytek chudiny, ano i nouze, nečistoty a choroby.
Domy Ezofovičů, Kalmanů, Vitebských a Kamionkerů, stojící při středním náměstí, mohly se zdáti paláci rozkoše naproti těmto lidským sídlům, jichžto pouhý zevnějšek uváděl na mysl obraz očistce pozemského.
Nebylo divu. Tam při náměstí bydlili kupci a učenci, tudíž aristokracie celé obce israelské; tu však hnízdilo se
