starce, tajná nenávisť k Todrovi a hluboká úcta k jeho učenosti, hrdosť a obava, velká rozhořčenosť na vnuka a láska k němu. Hrozba rabínova dotkla se poslední té struny.
„Rabbi!“ zvolal, „odpusť jemu! Je posud děcko! Až se ožení a počne vésti obchod, zajisté se změní! Když se narodil, psal mi otec jeho: Otče, kterak ho mám jmenovati? — A já odepsal: Nechať se jmenuje Meir, čili světlosť, aby přede mnou a celým Israelem svítil světlostí velikou!…“
Nemohl mluviti více, neboť pohnutí udusilo hlas jeho, a dvě slzy plynuly po lících svislých, svraštělých.
Rabín povstal z pohovky, pozdvihl předního prstu a řekl:
„Budiž jen pamětliv přikázání mých! Pravím tobě, abys postavil nohy své na bedra jeho; poslouchej rozkazů mých, neboť stojí psáno, že učenci jsou základem světa!“
Vysloviv to, posunul se ku dveřím, u nichž Reb Jankel a morejne Kalman, očekávající naň, opět ho uchopili pod oběma pažema, přenesli přes chodbu a prahy a dole u pavlače ho postavili na zemi.
A opět černá hromada lidí pohybovala se po náměstí směrem ku školnímu nádvoří; melamed opět couvaje před rabínem skákal, tančil, tleskal rukama a křičel; opět hromada dětí postupujíc v jisté vzdálenosti za průvodem, podlé příkladu učitele svého skákajíc, křičíc, rukami tleskajíc, někdy také padajíc a naplňujíc povětří vřeskem plačtivým.
A ve společenské světnici starý Saul seděl s tváří v rukou ukrytou, kdy v protějších dveřích stanula stará Frejda. Paprsky sluneční, vnikající skrze okno, roznítily dubové blesky ve zlatě a v briliantech, jimiž stařena byla ozdobena, a ona pohlížejíc vůkol přimhouřenýma očima, pravila obvyklým svým šeptem bezezvučným:
„Wo ist Meir?“
