slova o našem náboženství, nectí mudrců, ruší sabbat a přátelí se s odštěpenci.“
„Rabbi!“ ozval se Saul.
„Poslouchej, kdy mluvím!“ přetrhl mu rabín řeč.
Stařec zaťal rty tak, že celé znikly v bílých vousech.
„Přišel jsem ti říci,“ pokračoval Todros, „že špatně vychováváš vnuka svého, že to tvá vina, je-li on takým. Proč jsi nedovolil melamedovi, aby ho cvičil a bil, kdy chodil do hederu, nechtěl se učiti Gemaře, smál se řeči melamedově a časem i jiné ponoukal k smíchu. Proč jsi ho posýlal k Edomitovi, jenž bydlí tam v zahradách, aby ho učil čísti a psáti v jazyku gojimův a ještě jiným věcem ošklivým? Proč jsi ho netrestal otcovskou rukou svou, kdy porušil sabbat a u stolu tvého se protivil melamedovi? Proč kazíš duši jeho hříšnou láskou svou, nenavádíš k svatým náukám a patříš na všecky ošklivé skutky jeho, jako bys byl slepý?“
Rabín se unavil dlouhou řečí, a těžce oddychaje odpočíval.
V tom starý Saul počal mluviti hlasem umírněným:
„Rabbi! nechť srdce tvé se nehněvá na mne. Nemohl jsem činiti jinak, než jsem činil. Dítě to jest syn syna mého, nejmladšího ze všech dětí mých, syna, jenž velmi záhy zmizel z očí mých. Po smrti otce i matky jeho vzav to dítě do domu svého, chtěl jsem, aby sobě nikdy nezpomnělo, že je sirotek. Byl jsem již tehdy vdovcem a sám jsem je nosil na rukou. I nosila je taktéž jeho prababička, kteráž by položila duši svou před Pánem, jen aby koupila štěstí duši jeho. Dítě to je prvním briliantem v koruně na její hlavě, a nyní ústa její pro velké stáří neotvírají se již nikomu leč jemu. Hle, Rabbi, to jsou všecky příčiny, proč jsem jemu dovolil více nežli jiným dětem svým, a držel je slabší rukou, proč duše má cítila bolesť velikou, kdy melamed v hederu jemu lál a bil je jako jiné děti. Tehdy
