Host učinil prstem široký kruh, ukazuje tím na celou řadu postav stojících u zdí.
„Weg!“ zvolal hlasem povýšeným.
Ve světnici zašelestily šaty a rychlé kroky, vyjasnily se tváře zmořené a polekané; tlačíce se, všickni přítomní tiskli se ku dveřím do příbytku a zmizeli.
V jizbě úplně prázdné zůstaly jen dvě osoby: stříbrovlasý patriarcha vysokého zrůstu, a vyzáblý mudrc ohnivých očí.
Když mudrc krátkým rozkazem a rozkazujícím posunkem odháněl rodinu Saulovu, přišedivělé syny, vážné dcery a lepotvárné dívky, sivé brvy patriarchovy se zachvěly a na okamžik opět se zježily. Hrdosť rodová i otcovská nepochybně vřela ve starci.
„Rabbi!“ pravil hlasem trochu tišším, ukláněje se méně nežli prve; „račiž pod střechou mou se posaditi tam, kde bys učinil si nejvíce pohodlí!“
Nedal hosti knížecího názvu. Neoslovil ho jménem: „Nassi!“
Rabbi Isák pohleděl naň chmurně, přesunul se po světnici a usednul na pohovku s vysokým, žlutým opěradlem.
V té chvíli nebyl shrben. Naopak, usedl přímo, nuceně, se zrakem nepohnutě upřeným na tvář starce, jenž se posadil naproti.
„Vyhnal jsem je!“ pravil, ukazuje na dvéře, kudy vyšla rodina ze světnice. „Proč jsi je tu shromáždil? Chci promluviti jen s tebou!“
Saul mlčel.
„Přináším ti novinu,“ vyhrknul rabín rychle a chmurně, „Meir, vnuk tvůj má nečistou duši. Onť kofrim.“
Saul ještě mlčel, jen svraštělá jeho víčka chvěla se v nervovém záchvatu nad zřenicí věkem vybledlou.
„Onť kofrim!“ opakoval rabín hlasitěji, „mluví ošklivá
